Lindsey | Toulání po večerce

Další týden za mnou a dkonce už umím i kouzlo! Přeměna jabka na banán a zpátky. Ale že to dalo zabrat, než jsem se to pořádně naučila. Teď už mi to jde bez problémů. Je vidět, že vážně začala škola. Už máme i domácí úkoly a připravujeme se na zkoušení. A vítej jak jsem se před týdnem toulala po večerce? Tak jsem si to zopakovala. Dvakrát. Jednou jsme šli já, Em a Syzran. Em nás zavedla k vrbě. Cestou jsme se se Syzranem dohadovali, kdo se k ní přiblíží, ale neviditelná ohrada nám zkazila plány. Každopádně jsme zůstali přes noc venku a koukali na hvězdy. Mně to popravdě nic moc neříká, je tam spousta světýlek, ale já v nich nic nevidím.  Teda jo, je to hezký, ale... Možná to časem pochopím, co na tom všichni tak vidí.Tohle potulování nám prošlo bez trestu. Nikdo nevěděl, že jsme venku. Možná i díky tomu, že jsme se nevraceli na kolej, přijde mi, že totiž není těžké dostat se ven. Ale vrátit se, tam už je těch překážek víc.

Což mi mimochodem dokázalo i potulování, kterého jsem se zúčastnila pár dní potom. Tentokrát jsem se přifařila k Em a Vin. Jo, ta Em mě asi kazí... Šly jsme na cimbuří a pak jsme se vloupali do nějaké učebny. To už se mi tolik nelíbilo. Teda ne že bych nebyla nadšená z otevírání zámku a tak, ale tohle už bylo nějak moc. Cestou zpátky jsme s Em zabloudili k Havraspáru. Ona zaklepala a já tak nějak automaticky odpověděla. Prostě když jsem tu odpověď znala, vyhrkla jsem ji dřív, než mě napadlo o tom přemýšlet. A Em zmizela v cizí koleji. Byla jsem z toho dost vyjukaná, já už bych k cizím  nevlezla ani náhodou, když mě minule chytla jenom Kal, měla jsem štěstí.

Po chvilce se Em vrátila a mně se ulevilo. Jenže najednou jsme uslyšely kroky. Po schodech nahoru kráčel jeden z profesorů. Zachvátila mě panika. Proklouzla jsem kolem něj a zdrhala pomocí tajných chodeb na kolej. Em běžela na druhou stranu. Akorát jsem říkala heslo, když se ozval rozhlas, že se ty dvě dívky, co byly u gavraspárské věže mají vrátit. "To určitě," zamumlala jsem a vklouzla na kolej. Když se hledají dvě holky, tak to asi Em nechytil. To je dobře. Jenže ve společence jsem ji nepotkala. Tam seděla jen Vin a tak nějak otráveně na mě koukla. "Že ste to nebyly vy?"

Dosedla jsem vedle ní a chvíli jsme si povídali o tom, jak je ve skutečnosti těžké utéct a že je dost možné, že Em chytil. To se potvrdilo. Za chvíli dorazil ne zrovna nadšený Art a Em táhl s sebou. Ta se nenchala zastrašit a já měla co dělat, abych se nezačala smát.

Prefekt: "Když už tě někdo chytí, tak aspoň nezdrhej..."

Em: "Když já se lekla, on fakt vypadal jako duch!"

Vypadalo to, že o mně ani o Vin nikdo nic neví. Popřály jsme prefektovi dobrou noc. No a nenapadlo nás nic lepšího, než to celé probrat. Em mě podle všeho nezvládla krýt, takže jsem čekala, že si to zítra pěkně odnesu. Kecaly jsme o celém dobrodružství několik minut, než se za našimi zády zjevil... Art. On nešel spát, on se rozhodl nás poslouchat. A byl hodně naštvaný. Jakože fakt hodně. Dvacetistránková esej, na které jsme naštěstí mohly s Em pracovat společně. Vin se nic nestalo, tak už tyhle fígle znala, takže se neprokecla. Šťastná to potvora.